Šela MTB

Sbíhám pěšinou, v jedné ruce držím přední kolo, v druhé zbytek biku. K občerstvovačce je ještě daleko. Proti mě jede po trase Šely skupinka závodníků, stoupají neskutečnou rychlostí. Jak ti se ocitli za mnou? Rychle uskakuju stranou a smekám se po kameni.
Škubla jsem sebou a probudila se. Uff, to byl ale blbej sen.

Do Lipníku jsem přijela vlakem, dál mě odvážel kamarád. Hodit bágl do auta, sundat přední kolo z Ferdy. Co to? Nejde to. Společnou silou jsme to zvládli. Po příjezdu jsem strávila drahnou dobu rvaním kola zpět do vidlice. Jedna strana upínáku zapadla snadno, druhá se ne a ne strefit na místo k tomu určené. Co tak najednou, když ještě nedávno vše fungovalo jak má? Když se po souboji zadařilo, bylo kolo viditelně šikmě. Sakra, něco je hodně špatně. Nervozita stoupala. Nakonec vše dopadlo dobře, ale ještě když už jsem šla spát, strašilo mě pomyšlení, co bych dělala v případě defektu předního kola.
A teď takovej sen. Moc jsem toho už nenaspala.

Ráno na náměstí, odkud se startuje, mám frmol. Servis, je plno a další čekají ve frontě. To jsou ti lajdáci, kteří si neservisují kolo pravidelně, to by se mně nemohlo stát, mě žádná závada nemůže přepadnout. Koupit jídlo v žrací firmě, která tu má nabízet své výrobky. Doma neměli. Tady taky ne. Tak nic. Zase servis, záchodky, na prezentaci zjistit, zda baby můžou startovat z poslední vlny, když mají zajištěné místo s nejlepšími. Můžou. Dvacet minut k dobru. Nakupuju sojové suky, když jsem na ně zvyklá z tréninku, musí stačit i na závodě. Čas kvapí, vyzvednout Ferdu, rozjet se, zařadit se. Stojím vedle kamarádů, při pokecu strašák stresák ustupuje do pozadí.

Odstartováno, projíždíme ulicemi a brzy vyjíždíme z městečka. Úvodní kilometry jsou po rovině, přesně jak naznačuje profil trasy přilepený k horní rámové trubce. Hledám nějaká pěkná lýtka, za která bych se hákla. Zadaří se jen na chvíli, pak tahač ještě zrychlí a nechávám ho ujet, je na mě moc rychlej. Ještě že turisti o pár metrů vpředu zpomalili. Vybírám si černý kecky, nekymácí se jako ty další a dá se za nimi jet. Přijíždíme k prvnímu kopci. Ještě že tak, roviny, dokud nohama nemotám těžce, beru jako zlo.
Jedu si podle tepáku, jako obvykle jsem si dala předsevzetí nepřepálit první hodiny. Zajímavý je, že i když mívám pocit, že se mně daří, záznamy ze závodů povídají něco jiného. Miloš mě upozornil na dvě vlny velkých poklesů tepů na Sudetech po spoustě červenejch čísel z prvních tří hodin. Tomu se chci vyhnout. Až nebudu trávit na trati dvojnásobnou dobu co vítěz, nebudu tepy tak řešit. A už mně nepište, že závod je od slova závodit, jet naplno a nekoukat na tepák. To jsem od vás četla častěji než vy těhle pár už klasickejch tepovejch řádků. Hlaďáka na vás, vy chrti jezdící maratony čtyři hodiny a nabádající mě k jízdě na maximálku!

S prvním kopcem se teda nepředali. Ani další kopce, spíše kopečky, hupky, nejsou dlouhý. Pěšinka, dřevěná lávka, krátký nahoru, krátký dolů. Trať není ucpaná, ale stejně na pár místech musím jet pomaleji než bych chtěla. V jedné levotočivé zatáčce si vybírám k předjetí pravou stranu pěšiny. Hned za zatáčkou jsou dva metry hlubokého bahýnka. Stopa vyjetá vlevo. Nabrat si do boty bláto na jinak absolutně suché a prašné trati, to by mně šlo dobře.
Další krátký výjezd a je tu průjezd Helfštýnem. Krásný hrad, kupa fandících lidí, mostek, hezký zážitek. Zubím se na fotografa. O dvě minuty později usměvavou náladu ztrácím. Cyklistické heslo "neměnit nic před závodem" jistě znáte. Ale přesvědčit se musí každý sám. Otočila jsem představec. Už jen toto byl velký nezvyk při řízení. Když k tomu přidáte přetažený hlávko, asi už tušíte, kam jsem jela v první ostré zatáčce ještě u hradu. No, tak tam úplně ne, ale jste blízko.
Sbírám kolo, ale sebevědomí nechávám na zemi. Druhý pád během krátké doby, první závodní, přestávám si věřit. Naražená noha naznačuje, že nemá cenu pokoušet další vracečky, že se určitě nic nezměnilo a Ferda pojede stále rovně. Hlava přikyvuje, že je to dobrej nápad, že každej rozumnej člověk by tlačil, když kolo reaguje jinak, než je po pár letech ježdění zvyklej. A že těch vraceček stejně nebude mnoho.
Každý, kdo trať Šely zná, si umí představit, kolikrát jsem asi sesedala a nasedala...
Hlava dostává špatné svědomí, že si nechala do svého rozhodování kecat ňákou blbou nohou, a jako trest za své pochybení si volí mírnou tupou bolest. Točivé pěšiny jsou nekonečné.

Druhá dlouhá rovina střídá vracečky a krátké hupky. Chvíli vede po silnici, velkou částí po polňačce, ale pořád na větru. Tahači nejsou. Pěšina mě dovádí k podjezdu. Tunýlek, uprostřed svah k potoku, po krajích u stěn kousek místa pro projetí. Chvíli váhám, ale radši sesedám. Na druhém konci podjezdu se sluní cyklista. Ptám se, kolik bikerů to jelo.
"Tak osmdesát. A dvě baby."
Na chvilku se odmlčí a doplňuje: " Ale s tou druhou si nejsem jistý, jestli to vůbec byla slečna."
Za mnou se ozve otázka: "A kolik jich spadlo do vody?"
"Dva..."
Stále rovina, travnatý sjezd a je tu průjezd nasvíceným bývalým železničním tunelem. Hlava nehlava, užívám si. Zrovna táhnu vagónek, tak houkám, hulákám "šššš" jako každá správná parní lokomotiva. Maššššinka.
Á, konečně první normální kopec. Na občerstvovačce potkávám kamarády. Vyrážím dřív. Ještě mírnou sjezdovkou nabrat pár posledních výškových metrů kopce a šup dolů. Hurá, hlava přestává bolet a sebevědomí popadané u hradu mě dohnalo. Už nejedu jako srágora. I tak mě kamarádi ve sjezdu předjíždí. Ale nevadí, je tu výjezd z Pekla, mám si dávat pozor a nepřepálit, radili kamarádi před startem. Beru jednoho bajkera za druhým, a to vůbec nejedu rychle. To mě baví, užívám si. A už vidím i záda kamarádů.
Ještě pár metrů a slyším: "Už je tu zas."
"Myslíš to klíště?"
Klidně si dělejte srandičky, chachá, nic vám nepomůže! S úsměvem předjíždím kámoše. Tohle mě fakt baví! Ale stejně mě dojedou z kopce.
Dolů kodrcavější cestičkou si občas přibrzdím. Páčky brzd vracím ručně, startovní číslo se posunulo a páčky se o něj zasekávají. Kluci nikde. Výjezd loukou, znatelně zpomaluju a těším se na slibovaný mírný sjezd po silnici. Chytnu si háka a povezu se. Houby, chlapi okolo jsou prošití. Tak tohle neznám, mírně nakloněná rovina, později absolutní rovina a já předjíždím jednoho chlápka za druhým. Koukám na tachák, vždyť jedu docela pomalu. Kluci furt nikde. Na polňačce zpomaluju, fouká, hák by bodl, ale co se dá dělat. Kilometry po rovině a ve větru se zajídají, ale chlapi stále nic. Každou chvíli musí přijít závěrečné stoupání k hradu. A už vidím had cyklistů, jak si to šněruje nahoru. To je perfektní, teď už mě nedojedou, to je přímo supr. Do kopce si věřím. Náladu mám perfektní, při nájezdu do kopce si málem zpívám.
Přehodím, ukrojím první metr ze stoupání a co to? Chytá mě křeč! Náznaky křečí se už na pár závodech objevily, ale tohle je první regulérní sprostá mrcha! Než mě donutí slíst, zkusím ji rozjet. A v tuhle chvíli, v tuhle pitomou nejpitomější chvíli, se kolem mě doslova prožene jeden z kamarádů, s úsměvem a přátelsky uštěpačnou poznámkou na rtech. Né, to nééé, to nemůže být pravda! A ihned mě předjíždí druhý. Maminko, pomoc! Zkouším s lehkým převodem opatrně a postupně zvyšovat kadenci. Daří se a křeč se mírní do podoby, kdy jsem si jistá, že mě nesloží. Tak jistá, jako jsem si byla jistá před pár minutami tím, že do cíle dojedu před kámoši. Takže nepokouším štěstí a pármetrový prudší úsek radši tlačím. Jednoho kamaráda ještě dojíždím, ale předjet ho nezkouším, abych neskončila předčasně. Není k tomu ani moc místa. Nevím, jak vypadá prostor cíle, pokud cesta bude regulérně stoupat až pod cílovou bránu, ještě ho dám. Věřím si.
Z parkoviště slyším povzbuzování: "Šutříku, jeď, dávej, dávej!"
A další hlas:" Šutříku, dobrý, ještě kousek!"
Jé, to bylo milý.
Cesta vede jak při prvním průjezdu, louka, metrový pidi sjezd, ještě před ním jsem těsně za kamarádovým zadním kolem. Než sjedu dolů, má náskok dobrých dvacet metrů a na následující rovině si stoupá ze sedla. Zvolňuju, tady jsem bez šance. Z kamarádů a kamarádek jsem dojela poslední, naražená noha bolí, ale i tak mohu říci jen: "Bylo to pěkný, díky všem."



Náhledy fotek na www.fotokocian.eu:
http://www.fotokocian.eu/index.php?p=7&id=158121
http://www.fotokocian.eu/index.php?p=7&id=159571
http://www.fotokocian.eu/index.php?p=7&id=160827

Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Miloš Krejčí www.enduraining.com

Nejčtenější články:

V první části programu ENDURAINING ELEMENTARY jde o práci s tzv. hlubokým stabilizačním systémem páteře. Od velmi útlého dětství máme v mozku uloženy automatické pohybové programy   více »

Hubnutí břicha není pro většinu z nás jen zásadní estetickou otázkou, ale je i velmi důležité z pohledu zdraví a metabolického syndromu. Nesledujte tudíž jen svou hmotnost a BMI, ale změřte si alespoň každé 2 měsíce kontrolně obvod pasu. Jestliže se nám "michelinky" rozjedou od prsou až k tříslům, máme snad i motivaci s tím začít něco dělat.  více »

Causa bolavé koleno aneb pohádka o Specialized Body Geometry Fit se (snad) šťastným koncem. O Specialized Body Geometry Fit 3D aneb „jak správně sedět na kole“ toho bylo poslední dobou 2010/25merida2.jpgpopsáno a předvedeno hodně. Krásné prezentace jsou určitě důležité, ale jak celá věc funguje v praxi a jak může pomoci?   více »

Archiv článků »

Facebook


bannery_titulka/ikona_pocasi_trenink_2.jpg


bannery_titulka/logo_librakola_web_145.jpg

bannery_titulka/logonafirmycz140px.png


bannery_titulka/kolobezka_145.jpg


bannery_titulka/fitkonto_145.jpg 



Zavázali jsme se chránit vaše osobní údaje a postupujeme v souladu se zákonem o elektronických komunikacích a nařízení GDPR.
Vaše osobní údaje nesdělujeme žádným dalším osobám a institucím.

       



     








www.enduraining.com