Moravský pohár a UAC

Od Krále Šumavy, posledního maratónu série 53x11, nám utekly 4 týdny a já se vracím k posledním závodům v mém kalendáři pro letošní rok…





29.8. – 4.9. - odpočinkový týden

Po krátké nedělní kompenzační projížďce mám v pondělí volno. Úterý je opět kompenzační a ve středu jedu 1,5 hodiny ve vytrvalostním tempu. Čtvrtek je bez kola a začínám cítit, že už jsou „baterky“ po náročném maratónu opět dobité. V sobotu se účastním Moravského poháru v Hamrech a tak jedu v pátek kratší rozjetí s intervalem 2x5 minut RVR – rychlostní vytrvalost kopce. Do závodu jdu bez větších očekávání, avšak s chutí závodit. Profilově se jedná o náročný kopcovitý závod, který startuje i končí v Hamrech a vede přes Svojanov, Hutě, Jobovu Lhotu, Kněževes, Trpín a Hartmanice, to celé čtyřikrát, celkem 90 kilometrů. Startujeme společně s kategorií A. Pořadatel doporučuje v propozicích kazety s minimálně 25 až 27 zuby a mohu potvrdit, že ví, o čem mluví. Závodit se začíná ihned v prvním stoupání. Kopec má přibližně dva kilometry, ale většinu absolvuji na 39x25 a 23. Už v polovině stoupání je balík natrhaný na skupinky po čtyřech či pěti. Na vrchol Jobovy Lhoty vyjíždím v první skupině. Zbytek okruhu nepřináší žádné změny. V druhém ze čtyřech stoupání přichází další selekce startovního pole. Stěnu za Jobovou Lhotou jedu ze sedla na maximum na 39x25 a zůstávám ve druhé skupině. První máme zatím ještě na dohled. Na horizontu vystřelím z naši skupiny, dávám velkou a po krátkém technickém sjezdu a začátku stoupání se dostávám sám do první skupiny. Na „vydýchání“ mám jen chvíli a začínáme stoupat do dalšího, avšak mírnějšího kopce. Zezadu k nám dojíždí druhá, tříčlenná skupina a tak je nás celkem sedm.  Za normálních okolností nenáročný sjezd, byl pár dní před závodem „vyspraven“ silničáři. Jednalo se o hustou posýpku drobným kamínkem a tak o defekty nebyla nouze. Bylo tedy nutno projíždět zatáčky o dost pomaleji než obvykle. Ve třetím kole najíždíme do stěny a začínáme se ihned dělit. Zůstávám ve druhé skupině se dvěma kluky z Áčka. Na vrcholu stoupání už první skupinu nevidíme a tak jedeme rozumně. V předposledním sjezdu začínám cítit, že mi plave zadní kolo. Po chvilce zjišťuji, že mám skutečně defekt, naštěstí v místě startu a cíle. Kolegové z mé skupiny pokračují dál a mně se závod nechce jen tak vzdát. Přibližně dvě minuty pobíhám po parkovišti a snažím se od někoho vypůjčit na dojetí zadní kolo. To se mi sice daří, ale po minutě okolo mě projíždí další závoďák z mé kategorie. Kolo získávám, ale nechci se smířit s bramborovou medailí. Naskakuji na kolo a po 5 kilometrech začínám třetího v pořadí na delších rovinkách vidět. Snažím se nepřepálit tempo, aby mi zbyly ještě nějaké síly na poslední náročný kopec. Na vrcholu stoupání ztrácím na 3. místo nějakých 15 až 20 vteřin. Když se po krátkém sjezdu začíná silnice opět zvedat, nakládám 52x15 a přeskočím závoďáka jedoucího na třetím místě. Spurtuji ze sedla a začínám mu ihned odjíždět. V cíli beru třetí místo a jsem rád, že mám tento sice krátký, ale náročný závod za sebou. V neděli opět vyrážím na krátkou kompenzační projížďku.

V týdnu mezi 5.9.-11.9. jsem bez závodů. Jelikož se u mě už jedná pouze o „dojetí“ sezony, v případě špatného počasí na trénink nejedu. A to je případ tohoto týdne. Předpověď hlásí na první polovinu týdne déšť. Po pondělním volnu stíhám v úterý objet dvě hodiny ve vytrvalostním tempu suchou nohou. Ve středu a čtvrtek prší téměř celý den a já mám nečekaně dva dny bez kola. Tím pádem mám od pátku po úpravě plánu třídenní cyklus, každý den 2,5 hodiny ve vytrvalostním tempu.  

12.9. – 18.9. , poslední závodní týden

Po pondělním volnu mám v tréninkovém plánu dva dny s intenzitou a jeden vytrvalostní. V úterý jedu sice jen dvě hodiny, ale ty obsahují SpKr (kadenční spurty), 3x1 minuta se začátkem na 120 pulsech. Spurty končím v rozmezí 168 až 172 pulsů.  Trénink zakončuji samozřejmě vyjetím, ale před ním mě čekají ještě intervaly ZV2I (tempová vytrvalost), 3x7 minut mezi 155 až 160 pulsy. S trenérem Milošem si dávám přes komunikátor vědět, že byl trénink OK a jsem připraven na další intenzitu v kopcích, kterou máme naplánovanou hned na další den. Jedná se o 3x7 minut SVK (silová vytrvalost kopce). Únava z předchozího dne není znát a tak intervaly objíždím v dané intenzitě mezi 165 až 170 pulsy. Dávám 90 km a tři hodiny. Ve čtvrtek to je už jenom dvouhodinová vytrvalost a pátek volno. Sobotní rozjetí obsahuje dva intervaly po pěti minutách. Nedělní závod UAC Klikovy vrchy je letos mým posledním silničním závodem. Start s cílem je ve Velké Dobré  a trať vede přes Doksy, Kamenné Žebrovice, Žilina, Ploskov, Lány, Nový Dům, Městečko, Velká Buková, Roztoky, Zbečno, Sýkořice, Ploskov, Žilina, Kamenné Žehrovice a Doksy (75km, kopcovitý profil). Závod jedeme téměř celý v dešti, ale naštěstí je teplo, okolo 18 – 20 stupňů. Závod má tři větší stoupání a jsou to Městečko, Roztoky a Sýkořice. Až pod první stoupání jedeme téměř všichni pohromadě. Zde se začíná rozjíždět ostré tempo, ale k mému překvapení vyjíždí na vrchol skupina o dvaceti závodnících. Trať je mimo jiné prošpikována technickými sjezdy a ještě k tomu na vodě. Kolo mi sice párkrát ujelo, ale vždy jsem to srovnal. Když najíždíme do 12-13% stoupání Roztoky, začíná se naše skupina ihned trhat. V tuto chvíli odjíždějí dva největší favorité, Nežerka se Zahradou. Zůstávám sedět a na kopec vyjíždím okolo šestého místa. Opět následuje pár sjezdů a dostáváme se do posledního stoupání Sýkořice. Tempo mi v předchozím kopci vyhovovalo a tak, když všichni v posledním stoupání dávají malou, já nechávám velkou a zkouším, co to udělá. Většinu stoupání jedu ze sedla na 52x21, 23 a skupině nepatrně odjíždím. Když se silnice u vrcholu srovná jsem už opět zpátky ve skupině. Do cíle to máme nějakých dvacet minut. Asi deset kilometrů před cílem to sám zkouším. Jedu tři, čtyři kilometry sám, ale jsem spolupracující skupinou dojet. Těsně před cílem máme Zahradu už na dohled. Spurt je mírně do kopce a já se na třístovce držím na třetím místě. Nakládám 52 x 14 a jdu překvapivě od skupiny. Skupinu vyhrávám a celkově získávám třetí místo se ztrátou 19 vteřin na Zahrádku a necelých dvou minut na Nežerku.


Jelikož mě už žádný závod letos nečeká, dohodli jsme se s Milošem, že budeme jezdit na kole spíše už kratší tréninky a pokud počasí dovolí, tak do půlky října. Také jsme se dohodli, že si mohu dát podle chuti i nějaký ten výlet na horském kole. V tomto týdnu mám dvě volna, tři dvouhodinové tréninky, jeden tříhodinový a v sobotu vyrážím na dlouhý a pohodový výlet na MTB.

V příštím článku se budu snažit zhodnotit svoji sezonu pod vedením Endurainingu, jmenovitě trenérem Milošem Krejčím.


Marian Hajzler
Enduraining – cyklistický trénink