Letecký den v Ratibořicích

Pozn.: Z Kačky se nám pomalu stává závodnice, sice se tomu podvědomě pořád trochu brání, ale styl závodění a posun ve výsledkové listině to jasně dokazují…









Před druhým závodem se dostavilo tolik očekávané natěšení. Čekala mě Ratibořická padesátka. Podle propozic a výsledků 48 km po hooodně rychlých cestách. Fakt jsem se těšila. A vůbec mně nevadilo, že se bude asi jednat o bikovej-nebikovej závod. Na rozjetí ideál. Jako dosažitelných jsem viděla 2,5 hodiny, přece jen je jaro, na mě moc brzo. V duchu jsem ale doufala, že bych tenhle půlmaraton mohla dát ještě o pět, sedm minutek rychleji. Jaro nejaro. Takové to zbožné přání s tušením, že realita bude asi jinde, znáte to.

V plánu se mně objevila pozávodní druhá fáze, hodinka v základní vytrvalosti, s poznámkou pokud to aspoň trochu půjde. Žádný problém, proč by to nešlo. Na start stejně pojedu od nádraží kolmo, nazpátek si cestu prodloužím. Krátce jsem se mrkla na mapy.cz kudyže se vydám. Červenou turistickou, projedu Havlovice. Pohoda. Orientaci podle barviček zvládne pětiletý dítě.

Značka mě bouchla do očí až při třetím průjezdu ulicí, jak jen jsem ji mohla přehlídnout. Pak už vše klapalo hladce. Před výjezdem z městečka ujištění v nástěnné mapě, že jedu správně.  A jen po necelých pětatřiceti minutách od vyjetí jsem byla opět před nádražím a konečně nabrala správný, úplně opačný, směr.

Stadion v Úpici jsem našla snadno, vždyť jsem tam před dvěma lety při Festivalu cyklistiky přespávala. Jen nechápu proč ho přestěhovali na druhý břeh řeky. V prostorách prezentace jsem potkala známý dres, CK Skutečáka. A on vám byl z Chrudimi! A měl volný místo v autě! Pozávodní  fáze se pomalu začala rozplývat…

... a já se šla rychle rozjet. Řazení oficiálně začínalo půlhoďku před startem. Chtěla jsem se ambiciózně postavit doprostřed startovního pole. Pětadvacet minut před začátkem jsem byla na místě. Na obvyklým místě. Naštěstí se za mě zařadila další padesátka, tak to úplný chvost nebyl. Přede mnou několik set závodníků. Začátek bude porod.

Byl. Najela jsem oproti propozicím o kilometr navíc, vsadím se, že za to může kličkování z jednoho kraje silnice na druhý. Pár vteřin čekání na volné místo k proklouznutí by mě jistojistě zabilo, musela jsem jet hned. Po pár kilometrech nás čekal kopec a nájezd na lesňačky, výjezd pod Vizmburk, a to bylo poslední místo na trati, kde jsem se orientovala. Ráda bych vám líčila ódy na nádherné Babiččino údolí, kudy prý vedl závod. Ale nevím kde bylo, kdy bylo, jak vypadalo. Vůbec si toho ze závodu moc nepamatuju, a to jsem neměla rudo před očima. První hodinu jsem střídala skupinky, vždy se za někým vyvezla a nechala se dovést do další, odpočinula si a chytla další hák. Další půlhodinu jsem jela už víceméně sama, občas mě někdo předjel, občas jsem dojela dres před sebou. A pomalu svěšovala nohy, jen si držela stálý odstup. Když zpomalili ostatní, proč bych se měla přemáhat já, že ano… Vyburcovaly mě až dvě baby, které mě dojely někdy před druhou hodinou. Takže jsem se zase zmáčkla o trochu víc. Tepy opět braly útokem hranici 180tky, ale hlava začala cosi o zbytečnosti, o lepším času než očekávaném, o splněném plánu, tak proč se honit se soupeřkami. No tohle nosit na krku, to je někdy na zabití. Během soukání gelu trochu poodjely a nechala jsem to tak být. Kdybych tušila, že jsme tak blízko cíli, asi bych hlavu ještě překecala. Pár kilometrů po silnici a konec. A za kolik že to nakonec bylo? No za 2:15 :-)


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Miloš Krejčí, www.enduraining.com