Krušnoton 2012

Poslední dva dny v červenci mám regeneračního charakteru, tak abych se po Tatry Tour dostal do pohody a mohl začít dohánět tréninkové manko z června a začátku července.

Ve středu 1.8. vyrážím konečně na vytrvalost v kopcích a to přes Strážnou (23 minut), Písařov (8 minut) a Suchý Vrch z Červené Vody až k rozhledně (29 minut). Kopce jedu v rozmezí 145 – 155 pulsů (80km, 2 hod. 50 minut, TF 133). V následujích dnech si dávám volno a rozjetí před závodem včetně jednoho intervalu rychlostní vytrvalosti kopce (40km, 1hod. 20min.).

V sobotu se účastním závodu Kolem Posázaví (95km), který je součástí seriálu UAC. Na startu se schází silná konkurence. Start je v Choceradech, ze kterých začínáme ihned od pásky stoupat a zároveň ostře závodit. Pár minut po startu jede už balík o šedesáti lidech řádně natažený. Čtyřkilometrový kopec, který je nájezdem na okruh vyjíždím v přední části skupiny. O nástupy není nouze. Okruh vede přes Ondřejov, Třemblaty, Struhařov, Jevany, Hradec, Stříbrnou Skalici a Hradové Střímělice. To celé jedeme třikrát. Profil závodu je kopcovitý. V prvním okruhu odpadá pouze slabší polovina balíku. Do druhého okruhu najíždíme přibližně ve třiceti lidech a v každém kopci se jede. Na konci druhého okruhu se mi to ve stoupání u Hradových Střímělic začíná kousat. V polovině kopce si vybočuji z hodně natažené skupiny ze třetího místa. Skupinu nechávám jet, abych se vzpamatoval z tempa, které bylo vyšší než bych byl schopen dalších pět minut snést. Po chvilce tvoříme s několika dalšími závoďáky asi desetičlennou skupinu, ve které přijíždíme i pod cílové stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Kilometr před cílem najíždíme do krátkého prudšího stoupání po kostkách. Ze skupiny si nechávám odjet jenom dva soupeře. Se třetím se dostávám nad kostky, následuje zatáčka po rovině, před kterou ho přelézám. Do spurtu v kopci po kostkách nakládám 50x15 a dojíždím si pro 16. místo v čase 2 hodiny 37 minut. Žádné vítězství to sice není, ale je to aspoň další schůdek k dosažení optimální formy. Rozjetí i s vyjetím před i po závodě mi dává 30km. Celkem tedy 125 km.

V neděli v rámci tréninku neodpočívám, ale jedu vytrvalost. První hodinu a půl jedeme volněji. Jedeme ve dvou a tak mám šanci si v háku protočit nohy. Únavu po sobotě necítím velkou a tak jedeme chvilkami i svižně (125km, 4 hod.). V pondělí odpočívám a v úterý už jedu intenzitu. Jezdím rychlostní vytrvalost kopce a to 3x5 minut do prudkého stoupání Skuhrov. I když je to krátce po náročnějším víkendu, na tepy se dostávám dobře. Vše absolvuji v rozmezí 166-168 pulsů (40km, 1,5 hodiny). Následující den už jen vytrvalost volně (60km, 2 hod.). Další 2 dny jsou už jen na doladění na Krušnoton, který mě čeká v sobotu. Po čtvrtečním volnu jedu páteční rozjetí s jedním intervalem rychlostní vytrvalosti rovina (45km, 1,5 hod.). Odpoledne se přesunuji na Krušnoton.

KRUŠNOTON

Základní fakta: 240 km, 4700 výškových metrů stoupání, nejtěžší ze série 53x11, start v 7 hodin ráno.
Před startem je silnice mokrá po nočním dešti, ale obloha se začíná protrhávat.Na startovní čáře nás stojí něco málo přes devadesát. Všichni si jsou vědomi náročnosti tratě a tak se nikam nepospíchá. První třičtvrtě hodiny se jede volněji a také stavíme na „povinnou”. Bohužel je stále mokro a začíná poprchávat. První vážnější stoupání Neznabohy s průměrným sklonem 9% a maximálním okolo šestnácti se nachází na třicátém kilometru. Balík jede relativně v klidu a tak odpadají pouze ti nejslabší. Následuje kluzký sjezd po hrubém asfaltu, rovinka a kratší mírné stoupání a už začínáme klesat do města Jílové. Před ním se poroučí na mokru k zemi několik borců. Naštěstí to zvládám těsně objet. Ve sjezdu mi to dvakrát ustřelilo a tak se snažím jet opatrněji. Z Jílového začíná obtížné stoupání na Sněžník (4km, průměrný sklon 8,5% a maximální procent 17!). Nejprudší pasáž je ihned na začátku a tak se začíná balík dělit. Jedu na druhém místě za Jakubem Svobodou a držím se až na vrchol stoupání neustále ve špici. Bufet na kopci ignoruji. V tu dobu máme v nohou 45km. Dostáváme se na větrnou rovinu, kde vetšina asi třicetičlenné skupiny střídá. Po dalším sjezdu stoupáme na Nakléřov (stoupání 4,5km, průměrný sklon 7,5%, maximální 15%). Prudká pasáž před vrcholem mě začíná bolet, ale pohybuji se neustále v první pětce. Sjezd do Krásného Lesa beru jako odpočinek. Ve stoupání na Adolfov se nic nemění. Následuje desetikilometrový sjezd do Chlumce, poté dalších 10 km ve zvlněném terénu a skupina se začíná připravovat na nejtvrdší stoupání letošního ročníku – Bohosudov-Komárka (5,5km, průměrný sklon 9%, max. 16%). Naše skupina se v šestnáctiprocentním stoupání začíná okamžitě dělit. Do kopce najíždím okolo desátého místa a snažím se držet s nejlepšími. Po dvou minutách zvolňuji a propadám se někde na dvacáté až pětadvacáté místo. Nasazuji konstantní stoupací tempo a začínám si postupně dojíždět závoďáky přede mnou. Po většinu stoupání jedu 34x19,23, spodní pasáž chvilkami 25 a dávám si jako pes. Z Komárky sjíždíme do Dubí úzkou mokrou lesní asfaltkou s mnoha kamínky a tak zřejmě není o defekty nouze.  Mechanické vozy mají zákaz projet tuto pasáž. Ten můj, tak jako většina mechaničáků jede z Komárky po hřebeni na Cínovec, tedy přibližně 12 kilometrů bez zajištění. V Dubí najíždíme na širokou silnici vedoucí na Cínovec (délka 7,5km, průměrný sklon 6,2%, max.9%). Hned na začátku stoupání začínám zjišťovat, že mám pomalý defekt předního kola. Během kilometru jedu po úplně prázdném kole a mám před sebou dalších 6,5 kilometru utrpení než se dostanu k mechaničáku čekajícímu na Cínovci. Začínám si dávat a zároveň ztrácet kontakt ze skupinou, ve které jsem patřil k těm lepším. Spojka na motorce má sice mobil, ale bohužel se nemůžeme dovolat. Dva kilometry před vrcholem ztrácím skupinu z dohledu i na těch nejdelších pasážích a začínám mít tmu před očima. Předjíždí mě ještě jeden závoďák, který nám odpadl v předchozím kopci, ale i ten se mi vzdaluje. Na Cínovci už z dálky oznamuji doprovodu, že mám defekt a tak zabočuji k autu, kde si vyťatej přehazuji přední kolo. Rychle naskakuji a začínám znovu ožívat. Dalších 10 až 15 kilometrů jedu podlahu ve snaze si dojet skupinu, ve které jsem najížděl na Cínovec. Brdky spurtuju ze sedla a cítím jak mi začíná opět docházet. Když do skupiny dorazím, jsem pěkně zaslintanej a cítím jak mám náběh na křeče na vnitřní straně do obou lýtek i stehen. Skupina jede naštěstí relativně pomalu a já mám čas se dát dohromady. Asi 5 kilometrů nestřídám a několika kolegům se to nelíbí. Zhruba po desíti minutách jsem už ve stavu, kdy jsem schopen střídat a zapojuji se v naší šestičlenné skupině. Ve sjezdu do Janova patřím s Honzou Strapkem a Tomášem Zechmeisterem k rychlejším a naše skupina se dělí. Pár dalších kilometrů jedeme ve třech a po několika minutách se opět sjíždíme. Skupina přestává jet a tak nečekám a jedu sám. Po kilometru stoupání na Mníšek (8km, průměr 5,5%) jsme opět v šesti a jedeme celkem svižně. Ve sjezdu z Mníšku si za jízdy sundávám návleky z treter. Následuje krátká stojka a další z bufetů a to v Nové Vsi. Sjezdem do Janova se dostáváme na přibližně stoosmdesátý kilometr. S více kilometry se mi začíná jet lépe. Na stodevadesátém stavíme na další „povinnou” a po chvíli nás dojíždí Libor Janoušek, který měl též defekt. Od dvoustého kilometru je to pořád nepříjemně nahoru až do obce Lukov. Krátce po dvoustovce odskakuje Honza Strapek a Libor Janoušek. Nechávám je poodjet tak sto metrů, abych byl schopen je doskočit. Přiložím a během minuty je mám a začínáme se dalším pěti z naší skupiny vzdalovat. Libor je výborný vrchař a tak táhne do kopce, já si beru rovinky, které jsou mojí parketou. Lukov je se dvěma sty a desíti kilometry v nohou velice nepříjemné stoupání (2,5km, 6,9% průměr a 10,5%max.). Libor jede výborně. Kilometr před vrcholem si naší skupinku otestuji. Libor zůstává za mnou a Honza chytá malou díru. Chvíli čekám a před vrcholem to zkouším znovu a horizont jedu nadoraz. Honza na mě ztrácí okolo padesáti až sta metrů, Libor asi jen deset. Počkám na něj a většinu sjezdu do Milešova jedu já a začínáme se Honzovi vzdalovat, ale ten to nevzdává. Do posledního stoupání (3km, průměr 6,3% a max.11%) najíždím první, ale Libor jako lepší vrchař mě za chvíli střídá. Na vrcholu lezu na špici já a jedu sjezd. V Kostomlatech má na mě Libor pouze pár metrů ztrátu, ale úplně v háku nejede. Prolítnu točku, nakládám jedenáctku, držím to dole a začínám se mu po rovině a z mírného sjezdu vzdalovat. Po chvilce míjím ještě jednoho ze závoďáků tak o 15km/h rychleji, který připochodoval z přední skupiny. Posledních dvanáct kilometrů je proti větru. Držím to dole a jedu úplnou podlahu. V brdcích mě začíná docházet, ale ne tak, abych se nechal dojet. Jsem rád, když vidím ukazatel 2km do cíle. Projíždím kruháč a je to už jen nějakých 500m. Do cíle dorážím na desátém místě v čase 7 hodin 59 minut a 28 vteřin s průměrnou rychlostí 30km/h. Na Libora Janouška najíždím za 17 kilometrů něco málo přes minutu a musím říct, že jsem tam nechal vše. S výkonem jsem spokojenej, jen mě mrzí, že jsem neuvisel na Komárce o něco déle. S Milošem si potvrzujeme, že po tréninkovém výpadku jde výkonnost opět nahoru. Bohužel byl Krušnoton posledním maratónem v letošní sezóně.

V neděli vyrážím pouze na hodinovou kompenzační projížďku, abych vyjel únavu z předchozího dne.


Marian Hajzler

Miloš Krejčí
Enduraining – cyklistický trénink