12 hodinovka MTB

Víc než polovina víkendů v práci, závodů tak bylo letos málo a i po Sudetech zůstával pocit nevyřáděnosti. Co s tím, v říjnu. Nova Author Cup ani zadarmo, další z OkoloHnoje taky nelákal, uzavřít bikovou sezónu je třeba pořádně. Co takhle 12 hodinovkou Podlesí-Lavky? Hmm, poslední říjnový víkend. Posezónní odpočinek se odkládá.

Méně kola, přes Milošovy argumenty jsem si totiž tvrdohlavě vydupala běh (úplně si představuju jak nechápavě kroutil hlavou: "Holka, proč chceš začít běhat už teď a nenecháš si to vymluvit?"), dogtrek, obvyklá říjnová rýmička, pokles rychlosti, to bude zábava...
Věděla jsem s jistotou několik věcí. Lépe odstartovat později, ne hromadně v šest ráno, bude to pro mě menší stres. Nemá cenu se hnát. A je zbytečný si říkat, kolik chci najet kiláků, kolik hodin minimálně strávit na trati, hlavně žádné plány a ambice! Naopak jsem neměla tuchy, co bude říkat hlava. Nemá ráda okruhy. Já taky ne. A propozice slibovaly kolečko o délce 9,3 km s převýšením 240 metrů. Je to jistý, zbláznila jsem se.
Nakonec start byl hromadný, ale se svými, s Šlapkami. Účastnilo se nás šest, pět z nás vyjelo o půl sedmý. Pěkně pomalu, nebylo kam spěchat, 11,5 hodin je dost času na sebezničení. I když jsme se snažili jet dohromady, ne všichni měli světla, v prvním sjezdu přehlídl Honza kořen a poroučel se k zemi. Jejda, to nám to začalo. Naštěstí se sebral a pokračoval. Po prvních dvou kilometrech převážně po pěšinách nás čekal rozbitý asfalt a nejdelší stoupání  K lelkům. Zhruba dva kilometry, 160 m převýšení. Vlekli jsme se pomalu, přitom tepy jančily jak splašenej kůň, nohy lehce bolely, a radši jsem si nepředstavovala, co budu dělat, bože, až tudy pojedu popátý? Už jsem schytala kolo od jedné, možná i dvou bab. Ve tmě jsem nerozeznala jistě, kolik bylo ve skupince předjíždějících žen. Že by nakonec všechny tři, které startovaly už od šesti? Vypnout myšlenky, nic neřešit, šlapat dál. Po výjezdu následoval sjezd, kdo by to čekal, a taky po asfaltu. Ale to už jsem jela sama, hypnotizovala červená světýlka kdesi přede mnou. Klesání, později po lesní hliněnce, bylo oživeno dvěma krátkými protikopci přímo stvořenými k vylámání ze sedla. Jenže jsem si dala za úkol radši neriskovat a točit lehký a ještě lehčí převody. Síla po nemoci odešla a ani nenechala vzkaz, mrcha. Konec okruhu byl veselejší, lehce navlhlá širší pěšina, krátký prudký stoupání po kořenech, ještě pár kořenů po rovině, další skopec, spadané listí a hravý objezd kaluží, občerstvovačka a nájezd do dalšího kola.

Po první dvacítce jsem se cítila rozjetá a až do konce to byla rutina, stále na stejných převodech, víceméně stejnou rychlostí, nohy bolely jen v prvním kole. První brdek po pěšině s občasnými kameny na těžší převod, sjezd s kameny, asfalt dolů, je to tady, dlouhý stoupání, u kterého sklon narůstá, baráky, závora, první zatáčka, ještě kousek, už jsem u pařezu, teď u studánky, vydržet nejprudší úsek, vidím fáborek, ještě chvilku, je to za mnou, teď sjezd s pár hupky, konečně i pěšiny a pár metrů kořenů, průjezd startem/cílem, těžší převod, dolů po kamenech, už je to tu zase, baráky, závora, pařez, studánka, fáborek, mám to znovu za sebou, cítím se fajn, pojedu do dalšího kola. Jak strojek. Od 13týho kola jsem byla spokojená, že to furt jede, Drásal za mnou, Sudety za mnou, na vrcholku stoupání se stále cítila dobře, nemusela řadit ani o pastorek lehčí převod než na začátku, kadence furt vysoká, až jsem z toho byla překvapená. Tak jsem opět jela dál. Absolutně mně scházel přehled o dalších babách, kolik mě jich v prvním kole za tmy ve skutečnosti předjelo, jak pauzujou. Ani na občerstvovačce jsem nestavěla po každým kole a při průjezdu nekoukala, kdo se zrovna krmí. A když jsem zastavila, tak krátce. Viděla jsem to spíš na čtvrté místo, ale doufala v třetí, co kdyby. Před pátou odpolední mně na občerstvovačce potvrdili, že na bednu to není. Prý asi jsem čtvrtá. No neva. Když už tam jsem, dám si další kolo. Hlava jak vyměněná, nechápu, ale kdyby to tak bylo nadále, nebudu se zlobit. Nakonec jsem zvládla 18 okruhů, tj. 167,4 km, přes 4,3 km nastoupáno, čas start-cíl 11:10 včetně občerstvovacích a čůro pauz. A mohla bych kroužit dál, kdyby se neblížil konec limitu. Už dva roky pokukuju po 24 hodinovce, že by nadešel čas? A to nejlepší na konec - až při vyhlašování jsem zjistila, že jsem skončila druhá z pěti bab kategorie, se ztrátou jednoho kola na vítězku. No mohla bych si přát lepší zakončení sezóny?


Tak takhle skromně to přeci nemůžeme ukončit…
Katka prokázala dvě věci, jednak že vytrvalost se dlouho získává, ale také pomalu odchází a především, že hlava je (těžko říct kolik přesně, na budíku to nezměříš) aspoň polovina úspěchu a koncentrace na výkon je i na takhle dlouhé trati nebo právě na takhle dlouhé trati velmi důležitá.

Velká gratulace k úspěšnému zakončení sezony a jen tak mimochodem (ty databáze to je věc…) Kačka tímto výkonem oslavila přesně dvouletou spolupráci s enduraining.com


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Miloš Krejčí, www.enduraining.com