Skutečné Skutečské prvenství
"...A po rovině to budem tahat přes pětatřicet..."
Poslední kapka. Bojovnou náladu jsem ztratila už během poledního klimbání na lavici u prezentace. A teď tohle. Doslova pár minut před startem jsem nevydržela a šla se poptat, zda se ještě můžu přehlásit na pětadvacítku. Prý se můžu rozhodnout až na trati, co chci jet. Přehlašovat se nemusím, pořadatelky si mě zapamatují.
Neměly to těžké. Když na všech třech závodech, které se v sobotu 6.června ve Skutči jely, startovala jen desítka žen. Vlastně už jen na dvou, definitivně jsem se rozhodla, že padesátku nejedu. Sice bych měla zajištěný první flek v kategorii a celkově bych skončila nejhůře jedenáctá, což by papírově byl můj životní výsledek, ale... Na dalších dvou závodech startovalo o pár cyklistů více. S úšklebkem jsem si připomenula, že to není tak dlouho, co jsem se zaříkávala, že závod pod 40 km už nikdy nechci jet.
Malý počet účastníků má své výhody. Prvně jsem stála hned pod slavobránou. Pokyny pořadatele, že závodit se začne až po průjezdu městem, zajistily, že první stovky metrů sjezdu ulicemi jsem jela v prvním chumlu a koukala na zaváděcí motorku. Kde jinde se mně tohle poštěstí. Škoda, že Skuteč je malé městečko.
Ještě před prvním polním sjezdem byl předek fuč. Zato jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy. Zdůrazňuji slova "sjezd" a "začátek závodu". Za brzkou dobu mě na travnaté pěšině předjela jedna z bab. Dalších několik kilometrů jsem se, samovolně bez snahy o udržení se, táhla kousek za ní. Přemýšlela jsem o nesmrtelnosti chrousta a byla ráda, že jedu jen čtvrtku.
Polňačku na chvíli vystřídala hravá uzounká lesní pěšina a po krátké mezihře v podobě asfaltového úseku i prudký výjezd po zerodované kamenité lesní cestě. Baba tlačila, stejně tak okolní chlapi nepochopitelně sesedli. Dál jsem si šlapala svoje a i tak se přibližovala. Objevil se ve mě záchvěv bojovnosti. Uprostřed kopce trčela ve výši, téměř přes celou cestu, větev nakloněného stromu. Objela jsem ji vpravo korýtkem. Chvilka zaváhání, špatný odhad rychlosti tlačícího přede mnou a byla jsem těsně u něho, dýchala mu na záda a neměla prostor na zrychlení nutné pro bezpečné vyjetí z korýtka. Plášť se bokem po kamení sesunul zpět dolů. Jen tak tak jsem seskočila. Záchvěv bojovnosti se na mě neudržel, spadl mezi kameny a potlučen zůstal ležet. Už jsem nenasedla. Tlačívám pomalu a ostatní mně poodešli.
Po sjezdu následovala mírně nakloněná rovina. Nejdříve po silnici, posléze opět po polňačce. O samotě, jen s pronásledovatelem za zády, jsem si uvědomila, jak moc fouká. Vítr se předváděl, naznačoval svou možnou sílu, vyhrožoval. Skupinka dvou mužů s ženou si zvyšovala náskok. Byla jsem teprve na sedmém kilometru a čekala mě spousta minut po štěrkovitých polních cestách s kamenitými záplatami a i troška silnice. Pětadvacítka, na rozdíl od své delší sestry, byla sice technicky jednoduchá a ne moc kopcovitá trasa, ale až na kousek lesa na počátku a ke konci vedla otevřenou krajinou. Jela jsem ve větru sama, po většinu času jsem ani neviděla skupinu před sebou. Když jsem si chtěla připomenout, že závodím, otočila jsem se dozadu. Chlápek tam ještě byl. Předjet mě se mu nechtělo, ale v háku nejel, držel si odstup.
Po necelé hodině jízdy mě konečně přestaly bolet nohy. Konec závodu vedl v protisměru začátku. Při vyhýbání se větvi ve známém prudkém kopci s korytem, tentokrát ve sjezdu, jsem zpomalila. Toho využila spadlá bojovnost, která tam na mě celou dobu věrně čekala. Zvedla se ze země, odrazila se a zase si mě osedlala. Následující kilometry jsem se pomalu přibližovala bílému dresu vedoucí cyklistky.
Poslední terénní výjezd, polňačkou, kde mně po startu zmizeli první jezdci. Měla jsem pocit, že žena i s mužem - náhodným vodičem mají velkou krizi. Připadalo mi, že se vlečou. Trvalo to jen chvilku a jela jsem jí za zadním kolem. Smíření se s druhým místem zmizelo, teď jsem se chtěla porvat o prvenství. K předjetí jsem si vybrala jeden z přejezdů směsi šotoliny a drcených cihel. V záplavě adrenalinu těch pár desítek vteřin v prudším výjezdu ve vysokých tepech ani nebolelo. A bílý dres se mě nechytil, jak jsem zjistila při průjezdu dlážděným náměstím. Dovolila jsem si luxus a trochu zpomalila. Chtěla jsem pošetřit sílu na závěrečný spurt, kdyby se Bílá vzpamatovala a dojela mě. Nechtěla jsem se vyplivnout na posledních pár set metrech a pak, padesát metrů před cílem, už nemoci a v zoufalství svěsit nohy.
Poslední ulice, slavobrána a já si, sice na závodě s malou konkurencí ale organizátorsky dobře zvládnutém, v klidu dojela pro své první zlato.
foto ze závodu
Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/
Nejčtenější články:
V první části programu ENDURAINING ELEMENTARY jde o práci s tzv. hlubokým stabilizačním systémem páteře. Od velmi útlého dětství máme v mozku uloženy automatické pohybové programy
více »
Hubnutí břicha není pro většinu z nás jen zásadní estetickou otázkou, ale je i velmi důležité z pohledu zdraví a metabolického syndromu. Nesledujte tudíž jen svou hmotnost a BMI, ale změřte si alespoň každé 2 měsíce kontrolně obvod pasu. Jestliže se nám "michelinky" rozjedou od prsou až k tříslům, máme snad i motivaci s tím začít něco dělat. více »
Causa bolavé koleno aneb pohádka o Specialized Body Geometry Fit se (snad) šťastným koncem. O Specialized Body Geometry Fit 3D aneb „jak správně sedět na kole“ toho bylo poslední dobou 2010/25merida2.jpgpopsáno a předvedeno hodně. Krásné prezentace jsou určitě důležité, ale jak celá věc funguje v praxi a jak může pomoci?
více »
© ROSE 99 & Jakub Charvát
www.enduraining.com