Šela 2011

    Hlásím se po půlroční odmlce. Jo, se sportem jsem nesekla, nadále se hejbu, trénuju. Dokonce mám letos za sebou už tři závody. Vy, kdo mě znáte, víte, že občas, občas i velmi často, se s reporty opozdím. Důvod jsem párkrát zmiňovala.  A vy ostatní vězte, že jsem časově zaneprázdněná. Aspoň si myslím, že takhle se to odůvodňuje, když se chce maskovat určitá povahová vlastnost, nebo ne? Však víte, válení se, relax, to vše zabere spoustu času.

    Jak je mým zvykem, začnu resty nahánět posledním, květnovým, závodem. Dubnové jsem brala tak nějak pracovně, snažila se jet co to dá, ale užívala jsem si je jako den zavalený prací. Pak jsem si řekla, že až podle Šely se rozhodnu, co letos se závody podniknu. Nebo nepodniknu. Nechuť závodit se u mě už několikrát objevila, nechtěla jsem to hned balit. I kvůli tomu, že jsem do tréninku investovala spoustu času, baví mě a stále ve mě přetrvává touha dozvědět se, kam až se takový, původně silně podprůměrný cyklistický jedinec jako já, může vyhrabat. A zlepšuju se, sice pomalu, po drobných krůčcích, ale zlepšuju.

    Tady si dovolím malou odbočku. Koneckonců si to dovolit můžu, když je to můj článek a vy mně do toho nemůžete kecat. Zmínila jsem se, že trénink mě baví. Ale asi jako každý se někdy musím dokopávat, abych jej neodflákla. Takové maximálky do kopce, běžecké i cyklistické, to je chuťovka. V zimě jsem si občas představovala, co ošklivého bych Milošovi naordinovala za trénink. Ideálně něco, po čem by se pár dnů těžce hýbal. Až jednou jsem mu poslala návrh. Odpovědí bylo, že by při takovým tréninku odpočíval. A tehdy jsem si uvědomila, že každý trenér je tak trochu sadista, případně sadomasochista. Tak bacha na ně! :-)

    A zpátky k Šele. Po druhým týdnu dešťů, slejváků a loňských zkušenostech jsem srabácky zvažovala krosovou trasu, vedoucí převážně po asfaltu a zpevněných cestách. Takové to váhání, kdy stejně ve skrytu duše předem vím, že se vydám do bahna, abych si mohla zanadávat.

    Takže jsem se klepala na startu dlouhé MTB. Klepala, protože v prvních dvou vlnách záhadně vyrazila naprostá většina bikerů a na start třetí nás zbylo pět a půl. Přihlížejících bylo mnohonásobně více. Něco pro mě. Tradičně jsem přemýšlela, proč to vlastně dělám, co z toho mám, když se ke mně přiřítil pořadatel s mikrofonem. A prej čím nalákat přihlížející baby, aby si závodění vyzkoušely, proč to dělám. No tak to si vybral ke zpovídání tu pravou...

   
    Malý počet startujících měl své výhody. Do terénu jsem najížděla v prvním balíku. Profíci hadr. Škoda, že pak všici frnkli a zůstaly jsme dvě baby. Víc žen s třetí vlnou nevyjíždělo. Výhoda byla i ta, že pěšiny jsme měly doslova pro sebe. Nevýhoda, že chyběl tempař a i do techniky se chtělo míň. A propos, technika. Nevím, jak vy, ale se mnou po zimě bike vždycky děsně háže. Navíc mě v týdnu bolelo levé stehno. Záhada do doby, než se přidala levá půlka zadku a beder. Proč to zmiňuju. Po pár kilometrech po pěšinách jsem zase začala cejtit levej hamstring  a zadek. Taková ta nesvalová bolest. Hlavně ve vracečkách a obecně místech, kde se muselo více pracovat s těžištěm. Obávala jsem se přidání bolesti zad, tak jsem místy radši tlačila. Ale jet by se dalo pěkně téměř všude. Pravda, po šesti stech startujících před námi cesty už nebyly tak suché, ale oproti loňsku procházka rájem. Kromě přijatelného stavu bahna bylo výborným povzbuzením i to, že pár kilometrů před průjezdem Helfštýnem naše babská dvojka už dojížděla některé z dříve startujících. Umíte si představit, kolik chuti a síly vlije do žil představa, že bikerům, které předjíždíte, právě dáváte manko deseti minut? Tak se teda už nedivte, že dobrovolně startuju z poslední vlny, i když ženy mají na Šele možnost vyjet hned za eliťáky.

   Co dál psát. Trasu jsem přiblížila v předchozích dvou reportech z Šely. Dlouhé je to furt stejně, kopce nikdo nenarovnal, vítr při přejezdu Moravské brány samozřejmě foukal zpředu anebo boční... A odmakat si to musí každý sám, aby poznal. Ale přece jen pár změn bylo. Tak dobrou, pozitivní náladu jsem během závodění neměla hodně dlouho. Dále, ve výjezdu z Pekla jsem zabrala víc než jindy. Aby mně neujela bikerka, která se přede mnou zčistajasna objevila. Sice jsem po pár stech metrech přemýšlela, jestli to myslí vážně, a kdy konečně povolí, abych mohla i já, ale mrška točila dál. Já ji tak neměla ráda! :-) Ještě že ve sjezdu po pěšině zastavila. Ve zbytku výjezdu jsem šla dopředu já. A točila, aby mě nedojela. Já se tak neměla ráda! :-) Další dobrý pocit. Že jsem si zazávodila, v únavě se na to nevydlabala, nesvěsila nohy, jak mám v posledních závodech často zvykem, i když bych ještě našla sílu zabrat.

    Navíc, druhou půlku jsem jela z těch tří Šel jednoznačně nejrychleji a nejvíc v pohodě, i fyzické. Sjela si tam ztrátu získanou v první bahnité půlce a už teď prozradím, že tím jsem si o pár minutek vylepšila předloňský čas, na cca 6,5 hoďky. A to jsem si, pod dojmy loňského bahna a v očekávání podobného marasu, dělala ambice na osm hodin. Prostě po všech stránkách se to vyvedlo, hlava, tělo v cajku, ani ta záda nezačala bolet. A náběh na křeče v posledním výjezdu jsou už klasika, ten skok z předchozích rovinatých kilometrů, rozhození tempa, snáším špatně. Radši nahoru, dolů, než dlouhá rovina a pak se, borče, srovnej s výjezdem.

    Že by přece jen trenér "směnami" chystanými pro mě neventiloval sadomasochistické sklony? Ale jo, on ví. Díky, Miloši. Ale kdybych se na dalších závodech nelepšila, tak ty mnou plánované maximálky do kopce jako druhou fázi po silové vytrvalosti v posilce v zimě běháš! :-)


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/