Jičínská a Trutnovská padesátka

Teď bych měla na vás vybalit cosi o starostech, spoustě práce, málu času, abych zdůvodnila, proč jsem dlouho nenapsala článek ze závodů, ale víte co? Já jen byla líná.
Od Šely napršela spousta vody a účastnila jsem se tří závodů. Prostřední z nich jsem zabalila po patnácti, dvaceti kilometrech se slovy "za bouřky po loukách nejezdím a vůbec, už mám vody po krk!" (Ve skutečnosti jsem použila mnohem jadrnější výrazy). Takže tohle berte jako výcuc zážitků ze zbývajících padesátek. Ostatně, měly mnoho společného. Nejisté počasí, kupu bahna, pěkný kopce. A technické potíže s kolem před startem.

Jičínská padesátka

Byl to šok. Čtyřicet minut před startem, při rozjíždění jsem šáhla na přední brzdu. A nic se nestalo. Vůbec nic. Páčku jsem promáčkla až na řidítka a nezpomalila ani o setinu, kolo vesele pokračovalo dál. No dopr. Zadní na tom byla o fousek líp, v pozici těsně u rodel částečně plnila svoji funkci. Ráno vše fungovalo bezchybně.
Každej, kdo má všech pět pohromadě, se dovtípí, že jsem nakonec odstartovala. Přední se podařilo rozhejbat, zadní není tak důležitá. Aspoň se to říkává. Připomínala jsem si to ve sjezdech, na kořenech rozbahněných pěšin. Těch bylo docela dost. Možná, že kdybych měla plně funkční obě brzdy, říkala bych cosi o pár pěšinách a spoustě širokejch cest, ale takhle jsem si připadala jak na malý Šele. Prostě mě trať mile překvapila.
Až na začátek, ten nebyl zrovna podle mýho gusta. Výjezd z města, ostrá zatáčka za zatáčkou, tělo na těle, bezvadnej pocit pro někoho, kdo se v grupě bojí. Umocněný v čtvrté zatáčce v bolesti se svíjejícím bikerem. Ale kde jinde se projíždí radnicí. Abych byla kompletní, tak i konec nebyl úplně košér, hodně asfaltu. Až moc, jak jsem tvrdila. Ale ve skutečnosti mně silnice po třech hodinách jízdy nevadily. To víte, póza...
A opravdu nemám co dalšího vytknout. Snad jen počasí. Průměrná teplota 7°C je na květen pěkná klemra. A vítr. Foukalo dost. Umíte si představit, jak naštve, když vás někdo využívá jako větrnou bariéru? Přede mnou deset metrů mezera, za mnou taky, jen já a další baba. Stoupáme silnicí, fouká zpředu a zprava. Baba se projevila jako silničářka. Hned se schovala vlevo, pěkně přední kolo na úroveň mýho zadního. Zlý pohledy nepomáhaly. Zdála se spokojená. Jak by ne, větrala jsem já. Tak jsem v polovině kopce zrychlila a přejela víc vlevo, jestli jí to trkne. Dvě vteřiny se nedělo nic. Pak bikerka taky zrychlila a... zase se zařadila nalevo. Požádat ji na rovinu o střídání se mně nechtělo, tak jsem po pár minutách zákrok zopakovala. Tentokrát jsem si najela až k prostředku silnice. A hádejte, co se dělo pak? No myslela jsem, že mě vomejou...
Jinak vše probíhalo jako obvykle. Šlapala jsem si svý, neflákala se, ale do úplnýho zmáčknutí jsem se letos ještě neodhodlala, nechávám si rezervu i ke konci, kdy jsem makávala co to dá a vydávala se z posledního. A možná dobře, i tak jsem ke konci začala cejtit levé stehno, to nikdy nevěstí nic dobrýho. S výsledkem jsem spokojená. Absolutní vítěz 2:02, já 3:00, ze Šlapek jsem zajela nejrychleji. Ještě že chrti byli na jiných závodech, to bych si nepřipadala jak velký lídr. :-)

Trutnovská padesátka

Zadní brzda byla spravena. Už brzdila. Dalo by se říci, že téměř stále. Zpropadený hydrauliky, potíže s nimi nebyly jen na Šele. Buď nebrzdí, nebo brzdí moc, nebo pekelně vibrují. Ale do servisu jsem musela s řadícím lankem. V jedenáct v noci jsem si řekla, že bych se mohla začít chystat a aspoň namazat řetěz. Přesunout řetěz na prostřední placku se nepodařilo, tři týdny nové lanko prdlo hned u olivky, ta samozřejmě zůstala zaklíněná v řazení. Sem patří díky Jindrovi Antuškovi z Bike a sport shopu, který si s řazením Sram pěkně pohrál a tak mě zachránil.
Startovala jsem zase z úplnýho konce, ale jelo se mně hned v prvních minutách dobře, rychle jsem se prokousávala dopředu. Teda, míň dozadu. To je letošní další změna, konečně nemám potíže se starty. I když rozjíždění stále více či méně odflákávám (tohle Miloš jistě přehlídne, v textu to zanikne).
Nájezd do terénu - hrůza. Tohle mělo být vylepšení zasekávajícího se začátku? Co si pamatuju, i před třemi lety se tlačilo. Problematickou pěšinu v rámci lepší průjezdnosti trati vyměnili za delší a užší. Deset minut ztracenejch. Pak se zase jelo, pocity jsem měla supr. Do desátého kilometru. Nejbahnitější sjezd prvního okruhu, nestačila jsem zleva předjet babu, přejela ze středu cesty přede mě. V blátě nerada brzdím přespříliš, tak jsem jen čekala, kdy uvidím dál než na tři metry a půjde bezpečně předjet. Ta chvíle nastala, ještě jsem zkontrolovala prostor za sebou, dobrý, všichni daleko, stihnu se přes smekavý hluboký střed lesňačky přesunout vpravo. Skoro jsem to stihla. Přední kolo jsem měla už na opačný straně cesty, koutkem oka jsem ale zahlídla, že se na mě někdo řítí. Úlek, zalomení řidítek vlevo a už jsem letěla. Dopadla jsem na levou část těla, rameno, záda, ruku, nohu, bok, vše jsem si otloukla, po dalším kotoulu jsem si omlátila pravou ruku a nohu, letící kolo mně strhlo brejle a posunulo přilbu. Pěkný. Ale nebolelo to. Sebrala jsem brejle, kolo, uklidila se na stranu, zacvakla  uvolněnou obvodovou pásku přilby zpět do skeletu a pokračovala dál.

Druhé kolo bylo krásné, protažení do kopců atraktivitu závodu zvýšilo, i když se stále jelo po širokejch cestách. Jenže pád nebyl nejhorší zážitek dne. Ten měl teprve nastat. Po hodině a půl jízdy jsem dopila poslední lok ionťáku. 1,5 litru bylo pryč. Jindy mně kejml stačí na 2,5, 3 hodiny závodění. Nevím, co se dělo, že jsem pila tak moc. A občerstvovačka nikde. Po deseti minutách bez pití jsem už měla sucho v puse. Po dvaceti jsem poprosila vedle jedoucího bikera o hlt vody. Později jsem odchytla dalšího. Nedalo se nic, hlava mně začala hučet, nebyla jsem si jistá, jestli dehydratací nebo po pádu, jíst jsem nemohla, jazyk se mně lepil k patru. Po hodině jsem dorazila k občerstvovačce. Běžně u nich na tak krátkých tratích nestavím, ale doplnila jsem kejml, vyzunkla tři kelímky ionťáku, zaplácala to gelem a s přetrvávajícím pocitem žízně pokračovala až do cíle. No nic moc. Opět jsem se přesvědčila, že během závodu pravidelně jíst a pít je opravdu důležité. I když zrovna není vedro. Tentokrát jsem s výsledkem nebyla už tak spokojená, čas 3:25 znamenal prostředek kategorie třicetiletých žen. Ale závod to byl pěknej, absenci technických pasáží napravily krásné výhledy. Ráda se do Trutnova vrátím.


Kačka http://kamenurazu.bloguje.cz/